Český jazyk a literatura

Článek sleduje, jak se v aktuálně překládané japonské próze paměť proměňuje z tématu v poetiku: není jen obsahem vzpomínek, ale způsobem vyprávění a organizace významu. V úvodní části je naznačen čtenářský horizont českého publika, pro nějž japonská literatura funguje jako „zrcadlo a dálka“ a zároveň jako výběr formovaný překladatelskými a nakladatelskými filtry. Na tomto pozadí text vymezuje paměť jako praxi, která se děje v opakování, v předmětech, v místech a rituálech, a navrhuje tři analytické roviny: neurobiologickou (poruchy paměti), mediální (artefakty a opory paměti) a kolektivně-politickou (společenské zapomínání, trauma). V krátkých sondách do vybraných titulů (Nakadžima, Kawakami, Hase, Kawaguči) se ukazuje, že paměť v japonských prózách často přechází z individuálního vlastnictví do sdílené, vztahové infrastruktury a že návrat do minulosti neslouží k „opravě“ faktů, nýbrž k přepisu smyslu. Jádro studie tvoří komparace románu J. Ogawa Profesorova milovaná rovnice a rámcové prózy S. Hiiragi Fotografové vzpomínek. Zatímco Ogawa tematizuje paměť jako časově omezenou kapacitu a přesouvá identitu do matematiky, rituálu a péče druhých, Hiiragi situuje paměť do liminálního fotoateliéru, kde je minulost kurátorsky selektována a inscenována prostřednictvím fotografie. Článek uzavírá, že v obou případech paměť nevzniká z úplnosti, ale z práce s nedostatkem: z toho, jak jsou ztráta a selekce proměněny v narativní řád, jenž drží lidský život pohromadě i ve chvíli rozpadu.