„Moře“ v české poezii 19. století

Abstrakt

Moře v české poezii 19. století zkoumá vývoj a proměny mořského motivu v české poezii od počátků národního obrození až po vrcholné období lumírovců. Přestože je moře fyzicky nepřítomné v české krajině, autor dokládá, že se stalo významným kulturním a symbolickým fenoménem, který odráží proměnu estetického i duchovního myšlení 19. století. V obrozenské a raně romantické literatuře (Kollár, Picek, Čelakovský) je moře chápáno především zeměpisně a vlastenecky, jako metafora mnohosti či nepřítomnosti, zatímco romantismus (Mácha) proměňuje moře v symbol existenciální úzkosti, touhy a osudovosti. V tvorbě májovců (Neruda, Hálek, Heyduk) moře nabývá vnitřní psychologické a filozofické roviny, stává se zrcadlem lidského nitra a prostorem životní dynamiky. Ruchovci (Svatopluk Čech) mu navracejí vlastenecký patos, zatímco lumírovci (Vrchlický, Sládek, Zeyer) rozvíjejí mořskou symboliku do roviny univerzální, kosmické a spirituální – moře se stává obrazem času, věčnosti a lidské duše. Studie je určena odborné učitelské veřejnosti, zejména pedagogům literatury a kulturních dějin. Nabízí interpretační rámec, který může obohatit výuku české literatury o nové estetické a symbolické perspektivy. Umožňuje chápat mořský motiv nejen jako tematický prvek, ale jako klíč k pochopení širších kulturních a duchovních proměn 19. století. Článek tak přispívá k rozvoji metod literární interpretace a podporuje didaktickou reflexi vztahu mezi literaturou, přírodním symbolem a národní identitou.